Předkládaná magisterská diplomová práce, jejímž hlavním úkolem je hledání mravních hodnot v literárním díle, se snaží ze začátku formulovat odpovědi na tyto otázky: Co je to etika, morálka a mravnost? Jaké jsou přístupy a pojetí morálky? Jakým způsobem a v čem se projevují mravní hodnoty v literárním díle?
Pojem etika označuje vědní filozofickou disciplínu, které zkoumá morálku a její normy. Etika pochází z řeckého slova ethos ve významu mrav. Zabývá se teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňuje lidské chování v situacích, kdy existuje možnost volby svobodné vůle. Etika také hodnotí člověka z hlediska dobra a zla. Tento termín poprvé použil Aristoteles v 5 - 4 století př. n. l.
Morálka se zabývá správným jednáním jedince ve společnosti. Je to souhrn mravních zásad a norem. Morálka pochází z latinského slova „moralitas“, správné chování, od „mos“, „moris“, který také znamená mrav, obyčej. V 1. století př. n. l. Marcus Tullius Cicero použil tato slova při překladu Aristotelových textů. Etika se snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí.
Mravnost je vnitřní cítění a jednání člověka podle pravidel a hodnotových představ morálky.
V hovorové ruštině se termíny morálka a mravnost často používají jako synonyma, doplňují se. Například, místo užití „morální normy“ se používá „etické normy“.
Existuje několik přístupů k morálce a její pojetí. Například náboženský (vše pochází od Boha), racionální (Kantův kategorický imperativ), naturální (morálka je už od samého začátku založena v člověku), sociokulturní (principy morálky jsou dané sociálním prostředím a ne genetikou), historický (v každém historickém období se zakládá svoje pojetí moráky, vše závisí na materiálním bohatství společnosti). Ale každý přístup má své kladné a záporné stránky.
Předkládaná diplomová práce také zaměřuje svoji pozornost na etické myšlení za doby existence Sovětského svazu. Po revoluci se rázem jak politická, tak i duchovní stránka života celého Ruská změnila. Vláda zavrhovala každou teorii o morálce a etice od Boha. V zemi vládla ideologie komunismu a leninizmu a označovala se marxismus-leninizmus. Bohužel ale už od samého začátku bylo učení Karla Marxe a Friedricha Engelse komunistickou stranou pochopeno nesprávně. Literatura se musela podřizovat ideologii vlády, což znamenalo vynášet do nebes vůdce Lenina, pak Stalina a snít o „světlé budoucnosti“. Až po roce 1985 přišly velké změny, byli svrhnuty staré idoly a ideály. Jak prohlásil Michail Sergejevič Gorbačov — „Je vše dovoleno, co není zákonem zakázáno“. Základem komunistické morálky bylo, aby každý občan budoval komunismus, tak jak v něm by nabyl těch nejvyšších hodnot: smysl života, štěstí atd. Jak prohlásil V. I. Lenin: „Základem komunistické mravnosti je boj za upevnění a završení komunismu“.[276]
Literatura, ať už světová nebo ruská, se neustale zabývá člověkem a jeho podstatou. Spisovatelé se snaží odpovědět na věčné hamletovské otázky: „Být či nebýt?“.
Jako jednoho z nejvýznamnějších ruských představitelů v hledání mravních hodnot jsem vybrala spisovatele Vladimíra Fjodoroviče Těndrjakova. Jeho tvorba má své důležité a neoddělitelné místo v ruské a světové literatuře.
Vladimír Fjodorovič Těndrjakov se narodil ve vesnici Makorovskaja Vologodské oblasti 5. prosince roku 1923. Jeho otec byl státní úředník. Po ukončení školy v listopadu roku 1941 mladý budoucí spisovatel odešel do války jako dobrovolník, kde byl těžce raněn. Začal psát už ve 21. roce života. Od roku 1945 Vladimír Těndrjakov začal studovat na filmové univerzitě, pak ale přestoupil na Univerzitu Gorkého v Moskvě.
Díla Vladimíra Těndrjakova začala vycházet už od roku 1947 v „Almanache molodych pisatelej“, v časopisech „Novyj mir“, „Naš sovremennik“, „Nauka i religija“. Vladimír Fjodorovič Těndrjakov se zabýval různými tématy jako např. škola, vesnice, hladomor, válka, náboženství atd. Ale nejdůležitější jeho tématikou byl člověk, jeho podstata a mravní hodnoty jedince. Jeho „…hned první publikace měly pečeť zralosti a svébytného mistrovství, takže bylo těžko poznat, že je psal mladý člověk…“.[277]
Nejlépe tématický směr spisovatele upřesnila jeho manželka Natalie Grigorjevna Asmolovová-Těndrjakovová v doslovu k jeho eseji Jedinec a komunismus (Vladimír Těndrjakov): „Autor kráčel důsledně a vytrvale ke svému hlavnímu poznatku, totiž mimo rámec mravnosti pozbývají ekonomické a politické zákony svou platnost a nemohou dosáhnout žádoucího efektu. Řečeno slovy N. Vavilova — v Těndrjakovovi «neustále žil gen neklidu». Netrpělivě čekal, kdy už astronomové naváží spojení s jinými galaxiemi, kdy už fyzikové konečně «polapí» neutrino a kdy už bude teorie jednotného pole vědecky zdůvodněna. Ze všeho nejvíce si však přál, aby se uskutečnilo zatím neuskutečněné — aby člověk porozuměl člověku, národ národu a stát státu. Aby se lidský život duchovně naplnil…“.[278]
Sám Vladimír Těndrjakov tvrdil: „Nechci přesvědčovat nevěřící Tomáše a nemám žádnou radost, když mi někdo řekne, že věří každému mému slovu. Nejsem prorok, který čeká na uznání, a mé úvahy nechtějí hlásat nějaká nedotknutelná dogmata.
Mé úvahy chtějí jen jediné – aby se každý čtenář spolu se mnou zamyslel a při tom zapomněl, že se něčemu má nebo nemá věřit, že je třeba něco nadšeně přijímat nebo zavrhovat. Nezavrhuj dříve než pojmeš důvěru, nepřijímej dříve, než zapochybuješ“.[279]
V tomto duchu jsou i jeho díla, celé pochyb a důkazů, neodřeknutých vět a myšlenek, s cílem, aby čtenář ne jenom přijímal, ale přemýšlel.
Vladimír Těndrjakov žil a psal v době nelehké pro Rusko, kdy vládla cenzura a hlásal se marxizmus a leninizmus. Etika a morálka dostávaly nové významy a výklady. Společnost byla v rozporu, jedni slepě věřili v komunismus a „světlou budoucnost“, jiní v ni spíše doufali a někteří ji i zavrhovali. Spisovatelé a umělci této doby nesměli psát o skutečném životě v Rusku, protože to nařizovala přísná cenzura. Vladimír Těndrjakov ve své eseji „Metamorfozy sobstvennosti“ psal: „Sedím i píšu tiše, bojím se, aby to náhodou někdo nevyčmuchal“ (volně přeloženo z ruského originálu: „Сижу и пишу тайком, страшусь, как бы случайно не пронюхали об этом“).[280] Jediným východiskem bylo psát „do šuplíku“, anebo se podřídit politice, vládě a vynášet Sovětský svaz do nebes, pokud chtěli zůstat ve své rodné zemi.
Předkládaná magisterská práce se pokouší o analýzu z pohledu mravní orientace jediného doposud známého literárního díla V. F. Těndrjakova v žánru fantastické literatury — „Cesta na jedno století“ («Путешествие длиной в век»). Toto dílo bylo také přeloženo do českého jazyka Miroslavou Genčiovou a Olgou Uličnou v roce 1972 a vyšlo v nakladatelství Svoboda.
Teoretická část se zabývá typologií modelů světa v literárním díle a autorovou pozicí vůči mravním hodnotám a jednání postav. Tato otázka je velice zajímavá pro každého, kdo se zajímá o literaturu. Existuje několik typů modelů světa, podle toho, na co se literární dílo nejvíce zaměřuje, a to: model světa člověka, model světa jedince, model světa areálu, model světa etnika/národa, model světa specifické subkultury.[281] Nesmíme zapomínat na jednu důležitou věc, že každé dílo je originální výtvor spisovatele. Originalitu dílu dávají umělecké (beletristické) detaily. Rozdělujeme je na vnější a psychologické.
Svět literárního díla je v menší nebo větší časti podobný našemu skutečnému světu, ve kterém žijeme. Ale svět v literárním díle byl stvořen spisovatelem za nějakým účelem. Je výplodem fantazie autora, nebo „zrcadlovým odrazem“ jeho vidění a chápání skutečnosti.
Fantastická literatura má tu vlastnost, na rozdíl od klasické literatury, že může bourat fyzikální, psychické, vědecké a jiné zákonitosti ve svém světě. K tomuto žánru také patří „věštecká“ funkce, které vlastně dává možnost pohlédnout do budoucnosti.
Když mluvíme o vědeckofantastickém žánru, nesmíme také zapomínat na utopii a antiutopii. Na rozdíl od vědeckofantastického žánru, který se více zajímá o pokrok vědy, utopie a antiutopie se ptá: Jakým směrem se ubírá člověk, společnost? Utopie je obraz světa a společnosti, která by měla být, a antiutopie je podle názoru bratrů Strugackých svět hrůzy.
Jak bylo už výše řečeno, literární dílo je chápáno autorem jako vidění a hodnocení skutečnosti. Protože už výběrem doby, faktu a postav spisovatel vyjadřuje svůj názor na daný jev. V literaturo-vědecké teorii existuje několik druhů projevu autorovy pozice. Autor může svoji pozici vyjadřovat přímo a nepřímo. Také může záměrně schovávat svoje hodnocení, a tak dávat možnost rozhodovat a hodnotit čtenářovi, a to jak kladně, tak i záporně. Proto by se při analýze literárního díla měla věnovat pozornost detailům, klíčovým slovům, záhlaví atd. Také se setkáváme s tím, že spisovatel vůbec nevyjadřuje svůj názor, nehodnotí a jen vypráví.
Praktická část se snaží o vymezení modelu světa vědeckofantastické povídky „Cesta na jedno století“, tzn. na koho V. F. Těndrjakov zaměřuje svoji pozornost. Je možné zde pozorovat, že pro spisovatele je důležitý člověk, jeho postata a život. Tato část byla rozdělena na vnitřní a vnější model světa pro podrobnější analýzu.
Spisovatel zobrazuje nešťastného, trpícího člověka. „Budoucí člověk“ se trápí stejnými věčnými otázkami o životě, o smyslu života a o tom, jak ho prožít. Je to paradoxní, protože tento člověk žije v plně technicky rozvinutém světě, těžkou manuální práci za něj vykonává robot, stačí jen si to přát.
Dále se věnujeme typologii a významu konfliktů, které vlastně odhalují hodnoty člověka, jeho „směr“. Konflikt je sám o sobě „boj“ hodnot. Odpovídáme na otázky: Co ovlivňuje konflikty, kde se berou? Každá postava prožívá své vnitřní konflikty, které jsou těsno spjaté s vnějšími konflikty a ovlivňují je a také druhé postavy. Vladimír Těndrjakov kladně hodnotí člověka, který se snaží o sebezdokonalení, který soucítí, chápe a ctí druhých. Spisovatel vede svoje postavy, aby se mohli povznést svojí osobnost k mravnímu ideálu, neustále se k němu přibližovat. Spisovatel směřuje své postavy, aby se zamyslely nad tím, že nejvyšší hodnoty se projevují ve vztahu k druhým, v postojí k sobě a svému životu.
Владимир Федорович Тендряков создал много прекрасных произведений. В своих произведениях писатель ставит своих персонажей, читателей перед нелегкой дилеммой: какой выбрать мир. Мир души с его неизбежными и неумолкаемыми страданиями, сомнениями, поисками истины или мир благополучия, покоя, неведения и «пожатиями плеч»[282] над своим «жалким»[283] существованием. Писатель дает возможность читателю раздумывать об этом вместе с ним, так как каждый человек рано или поздно оказывается перед таким выбором. Человек сам решает, что нужно сделать, чтобы заслужить уважение, и прежде всего, — перед собой, а в собственных глазах. Творчество Тендрякова наполнено поиском нравственности. Ему удается создать уникальную соответствующую атмосферу, настроить читателя на свойственный только ему стиль, волнующий душу и сердце.